V čele Mezinárodního svazu studentstva (MSS) to bylo osobně s lídry všech zemí Východu, desítek států „třetího světa“, se šéfy OSN a UNESCO i s řadou západních premiérů a ministrů. V posledních dekádách se do politiky většinou startuje na vysoké škole, a tedy ve studentském hnutí. Spousta tehdejších kolegů to dotáhla až do nejvyšších pater - například Dr. Alfred Gusenbauer (mezi námi „Gusy“), rakouský kancléř v 90. letech, nebo Dr. Fayssal Mekdad, dnes syrský ministr zahraničí a tehdy viceprezident MSS. Pár příkladů, s kým vším to bylo, se zachovalo i obrazem.
S Fidelem už po čtvrté. Tentokrát na světovém fóru akademické mládeže v Havaně v listopadu 1987. Vzal s sebou i Gabriela Garcíu Márqueze, nositele Nobelovy ceny za literaturu, jenž tehdy vedl kubánskou filmovou akademii. Charisma s velkým Ch zdobilo oba dva.
Prezident MSS dostával slovo i na Valných shromážděních OSN. Každý další rok v pořadí zde tlumočil návrhy, podpořené i stále stále širším okruhem spojenců z řad, jež dříve dirigoval Velký bratr za velkou louží. Jednou to zvedlo adrenalin i Patu Buchananovi, mluvčímu a „speechwriterovi“ Ronalda Reagana. Z přestřelky před jednacím sálem sršely jiskry. Na snímku je to s generálním tajemníkem OSN Javierem Perézem de Cuellar.
Generálním ředitelem UNESCO byl tehdy Federico Mayor Zaragoza. Kancelář měl skromnější, než dnešní šéf okresní bankovní pobočky. Úplně nalevo Fayssal Mekdad, o němž už byla řeč.
Do Nikaraguy, dějiště sandinovské revoluce, vozil MSS i brigády na sklizeň kávy. Složení sahalo od latinskoamerických guerilleros až po západoevropské liberály. Tím zajímavější byly pak debaty s Daniele Ortegou, který je hlavou státu znovu i dnes. I s comandantes sandinovců z řad „teologie osvobození“. Tady je to s Bayardo Arcem, dirigujícím kulturní politiku revoluce.
Nikaraguu terorizovali „contras“, financovaní a vyzbrojovaní CIA. Kostarický prezident Oscar Arias Sánchez dostal Nobelovu cenu míru za to, že jejich tlak pomohl zmírnit. Tady ho za to dekoruje i Medaile 17. listopadu, nejvyšší vyznamenání světového studentského hnutí.
Bylo to i se státníky, kteří pak neunikli zbabělým vrahům. Afghánský prezident Nadžibulláh jen stěží zadržoval slzy, když jsme mu dovezli velice reprezentativní delegaci a on jí mohl vysvětlit, jak hodlá zemi vyvést z krize. Když ho zradili Gorbačov i Jelcin, islamistická chátra na dálkový ovladač zpoza Atlantiku mu uťala prsty i genitálie a uvláčela ho po kábulských ulicích za terénním vozem. Ruka atentátníka zmařila i život Radžíva Gándhího. Byl jedním z lídrů „dillíské šestky“, protiválečného seskupení zemí „třetího světa“ i západní Evropy (včetně Švédska a Norska, členské země NATO). Prezident MSS objížděl jejich premiéry jménem široké koalice akademické mládeže. Tady ho fotograf zachytil v zahradě Gándhího rezidence. Zrovna když hledá slova omluvy za to, že zprvu přehlédl premiérovu fešnou italskou choť. Jí se to dotklo a on má z jejího rozladění neskrývané gaudium.
Kypr, léta jen nesvéprávná britská kolonie, neměl vlastní univerzitu až do 80. let. MSS dal dohromady desítky rektorů i studentských asociací napříč světem, díky nimž se ten dluh povedlo napravit. Kyperský prezident Jorgos Vasiliu si toho vážil natolik, že jsme k němu směli i bez saka a kravaty.
